NaturaMed gratuluje své první 100leté zákaznici!

NaturaMed gratuluje své první 100leté zákaznici!

6 minut čtení 3257

Před časem nám do NaturaMedu přišel ručně psaný dopis od téměř stoleté zákaznice. Psala v něm, jak jí naše produkty pomáhají a že zanedlouho oslaví 100 let. Rukopis dopisu byl tak dobrý, že jsem se zastyděl při vzpomínce na ten svůj.

Rozhodl jsem se, že paní Juřicovou, jak se naše zákaznice jmenuje, navštívím přesně v den jejího jubilea. Poslal jsem tedy dopis a za pár dní mi volala sousedka paní Juřicové, že mám přijet. Paní Juřicová nevolala proto, že prý špatně slyší, ale moc se na mě těší.

Při cestě dlouhé 400 kilometrů se mi hlavou honí otázky jako … jak se mohla dožít tak vysokého věku? Zná snad recept na dlouhověkost? Jak vidí dnešní svět? A jaký byl ten její? Na tohle všechno se jí musím zeptat.

Po skoro pěti hodinách cesty dojíždím na místo určení. 

Když dojedu k brance, už na mě volá sousedka: „Paní Juřicová už se na vás moc těší.“ Z auta vyndávám velkou kytici a dárkový koš. Po cestě přes zahradu potkávám dvě starší dámy a jsem informován, že to jsou kolegyně z bývalé práce. Dveře se tu dnes s gratulanty asi netrhnou. 

Vcházím do moc hezké prvorepublikové vilky, nazouvám pantofle a vstupuji do kuchyně. Jsem trochu v šoku, protože naproti mně stojí, sice o holi, ale zcela vitální babička oblečená do krásného kostýmku, na klopě zdobeného broží vážky. 

Po seznámení předávám kytici a gratuluji k dožitému jubileu. Pokládám je vedle té od pana starosty, jenž tu byl přede mnou a přinesl paní Juřicové rovných sto růží. Dárkový koš nesu do světnice, protože sem už se nikam nevejde. 

Než stačím cokoliv říct, nebo se na něco zeptat, paní Juřicová mi začne vyprávět o našich produktech. 

„Mně to pomáhá, jinak bych byla nešťastná. Kdybych to nebrala, tak bych asi nemohla vůbec chodit, já nevím.“ 

Jen se usmívám a uvnitř mám radost, že vidím zákaznici, která se právě dnes dožila požehnaného věku, a jsem vděčný za to, že jí naše produkty očividně pomáhají udržet v kondici. 

„Já tady bydlím od roku 1946. S manželem jsme byli spolu 67 roků, to je krásný věk, že?“ Ano, mých 10 let s manželkou se rázem scvrklo na prodloužený víkend.

„Zažila jsem tu hezké věci, ale i smutné. Měli jsme s manželem syna, ale chlapec nám zemřel na leukemii, když mu bylo 7 roků. Udržovali jsme ho tak asi 8 měsíců. Dokonce nám tehdy poslala léky i královna Alžběta II. Ale pan profesor Švejcar nám tehdy řekl, že jsou k ničemu. V té době bohužel byly k ničemu. Oni museli dělat dřeň a ta tenkrát ještě nebyla. Dneska by mu bylo přes 70 roků. Bylo to pro nás těžké období.“

„To věřím…,“ říkám s opravdovým zármutkem, protože vidím, jak to paní Juřicovou trápí i po tolika letech. Uvědomuji si, jak jsem vděčný za to, v jaké době a blahobytu žijeme. Přesto si toho kolikrát nevážíme a o své zdraví nepečujeme tak, jak bychom asi měli. 

„Chcete štamprlu?“

„Nene, já řídím…“

„Tak si dáme jenom my dvě, paní Juřicová,“ říká sousedka a nalévá dva malé kalíšky. 

„Ještě mě čeká hodně návštěv,“ reaguje oslavenkyně a bezděčně pokračuje. 

„My, když jsme sem přišli, tak to bylo všechno špatný. Byla tu bída, opravdu. Tři hodiny se čekalo v obchodě, než jste si něco koupil. Po té válce jsme si tady užili. Chodili jsme na brigády. Museli jsme, tedy chtěli jsme, aby bylo co jíst. Chodili jsme na vykopání brambor, na žně,“ vzpomíná paní Juřicová útržkovitě. 

„A jak se vám líbí dnešní doba?“

„Je to pokrok proti tomu, jak dříve lidi otročili. Já jsem ze Slezska. Manžela jsem ještě neznala, protože žil na Karvinsku a my jsme byli s rodiči v městysu Doubrava. Tam byla strašná bída. Jak lidi chodili do práce.“ Snažím se představit si, jaké to bylo, ale asi to nejde.

„Můj otec byl národní socialista. A jak přišel rok 1938, tak my jsme měli velké hospodářství. Tam byly samé statky. Hrabě Larisch měl pivovar a lesy, a když chtěl, aby lidi, kteří byli bez práce, pracovali, tak je nechal vykopat 10 válků a dva si směli nechat. Dědeček jako hajný musel chodit a hlídat je. Ale někdy přimhouřil oči a nechal lidi si nakopat, protože bylo hrozně moc chudáků.

Jako malá holčička jsem viděla u některých v domě podlahy. Ale to bylo něco jiného, než jsme měli my doma. U nás se podlaha drhla tak, že se z ní dalo jíst. To ale oni nemohli, nešlo to, protože měli podlahu udupanou z hlíny. Tam byl těžkej život, opravdu.“ A znovu se snažím si v hlavě představit obraz té bídy, přitom myslím na náš byt, kde by měla být místo krásné dlažby jen hliněná udupávka. 

„Líbí se Vám dnešní doba?“

„Mladí na to mají jiné názory. Nemáme řemeslníky. Dříve se chodilo do Rakouska do učení, a pěšky! Aby se naučilo řemeslo.“

„Myslíte si tedy, že dnešním generacím něco chybí? Myslím, jestli je něco, co byste jim doporučila…“

„Ano, dělat…“

„Myslíte pracovat rukama? Zaměstnávat je?“

„Ano, já přišla z práce, rychle uvařila večeři, umyla nádobí a šla jsem dělat do zahrady. Vždyť kdyby nebyla ta zahrada, co bychom jedli? Brambory, zelenina, cibule, česnek, to jsou všechno peníze. Co lidi v paneláku, co ti tam mají?“ 

„Myslíte si, že vaše dlouhověkost vychází tedy z toho, že jste pořád pracovala?“

„Já dělám hodně. Já dělala i koberce, záclony, samé ruční práce. Manžel se vždycky zlobil. ‚Ty těm rukám nedáš pokoj!‘ Já ale byla zvyklá odmalinka. Než jsem šla do školy, musela jsem pro krávy nanosit vodu. To nebylo jako dnes – jen otevřít kohoutek.

Víte, já vám řeknu, že ten život, kdybych ho měla opakovat, tak už bych nechtěla. Zato manžel mně vždycky říkával, jestli se ještě někdy narodím, zas si tě vezmu!“

A než babička dokončila větu, začala se sama sobě smát a dokončuje vzpomínku na dialog: „Ale já tebe už ne!“ „Ale je to hezký, když je ta rodina pohromadě. Já se divím, pane Řepo, když se ty dva mají rádi a pak poslouchám ty reportáže, jak jeden na druhého útočí. Kde ta láska je? Já vždycky říkám, dejte si láhev vína a řekněte si, co se vám na tom druhém líbí. Protože vždycky tam něco je. A je to hezký, když lidi drží pohromadě.“

„To je hezkej recept na štěstí…“

„Ano…“

„Ten alkohol,“ dodávám a babička se zase usmívá. 

V nejlepším je třeba přestat, tak jen děkuji babičce za to, že mě tak vlídně přijala, hostila mě a pomalu budu muset vyrazit na cestu zpátky. 

Chtěl jsem se rozloučit jen mezi dveřmi, ale babička nedá, že mě musí vyprovodit k brance. 

„To by bylo neslušný, kdybych vás nevyprovodila,“ vysvětluje a o francouzské holi mě doprovází skutečně až k brance. 

Na téhle návštěvě mi bylo opravdu moc dobře. Jsem rád, že jsem mohl nahlédnout do mysli skoro až pohádkové babičky. Při loučení si mě ještě pořádně přitáhla k sobě, aby mě hezky políbila na rozloučenou, a já se jen divil, jakou má ještě sílu. Tak jí za celý tým NaturaMed přejeme, ať jí má hodně co možná nejdéle. 

 

OmegaMarine PREMIUM

OmegaMarine PREMIUM Měsíční balení

Vysoce kvalitní doplněk stravy s omega-3. Základem je nejčerstvější olej SALfresh získávaný z lososů žijících v průzračných vodách norských fjordů, který je běžně v doplňcích jinak nedostupný. Nová receptura doplněná o vitamín D pro podporu imunitního systému.

Vaše komentáře

Vašíčková Růžena

Tento článek se mi moc líbil, potěšil i mne a doufám, že paní směle vykročila do další stovky.😊

Přidat komentář

Sdílet

Mohlo by vás zajímat

On-line poradna
MUDr. Tomáš Vymazal
Doc. MUDr. Tomáš Vymazal, Ph.D., MHA
Přednosta KARIM 2. LF UK a FN Motol

Chcete se zeptat na naše doplňky stravy a jejich užívání, zeptejte se v online poradně našich odborníků z pohodlí domova.

On-line poradna