Jak slaví advent a Vánoce Sámové, původní obyvatelé Norska

V dnešní době se Vánoce v mnoha rodinách Sámů podobají těm, které se slaví po celém Norsku. Přesto si stále uchovávají symboly a zvyky, které je odlišují. A mnoho z nich se odvíjí od světla a tmy - protože čím severnější oblast je, tím kratší den a delší noc.

Stallo ve své děsivé i poučné podobě

Staré sámské příběhy varují před bytostí zvanou Stallo, která o Vánocích bloudí krajem a trestá neuklizené nebo nepořádné domácnosti, ať už si pod tím představíme cokoli. Je to zároveň morální podobenství: kdo se na svátky nepřipraví a nerespektuje přírodu, riskuje, že ztratí rovnováhu. Stallo nefiguruje jako strašidlo pro děti. Je důležité pochopit, že Sámové stále žijí ve větším spojení s přírodou než my. A tak Stallo představuje i sílu a moc přírody, kterou člověk nemůže ovládat.

Symbolika Stallo je dvojí: na jedné straně představuje hrozbu, na straně druhé princip zodpovědnosti a harmonie s přírodou. Děti se učí respektu ke svému prostředí, starší generace si udržují pořádek a připravují potravu pro zvířata – a tak se z mytologické hrozby stal praktický nástroj učení a tradice. 

Na štědrý den musí být vše pečlivě připraveno

Před Štědrým večerem tak Sámové pečlivě uklízeli, narovnali saně, připravili dřevo na topení a často postavili venku malou misku s vodou – symbolickou nabídku míru duchům, aby „Stallo měla co pít a odešla dál“. Taková drobná gesta přetrvávají i dnes, i když už většinou spíš v symbolické rovině. Pro rodiny žijící se stády sobů znamená advent i čas, kdy se stáda zajišťují proti bouřím a člověk tráví více dní doma, u ohně, v klidu a příbězích. Starší generace vypráví dětem sámské pohádky nebo zpívá joiky – tradiční, rytmické zpěvy, které mají evokovat duši člověka, krajiny nebo zvířete.

Na Štědrý den (24. prosince, stejně jako u většiny Norů) se schází rodina. Na stole bývá maso ze soba – pečené, dušené nebo uzené – a typické přílohy jako brambory, brusinky a také vývar. V některých oblastech se podává i sušené rybí maso nebo klobásy ze sobí krve, protože nic z toho, co příroda dá, by nemělo přijít nazmar. Ostatně, naše zabijačky se možná tomuto pokrmu podobají nejvíc. Po večeři se zapálí svíčky, rozbalí dárky a někde se dodnes udržuje zvyk vyjít ven a na chvíli se zadívat do tmy, do severního nebe. V tichu polární noci je to symbolické rozloučení s tmou – Vánoce jsou pro Sámy připomínkou, že se světlo vrací.

Moderní Sámové žijící ve městech dnes slaví podobně jako ostatní Norové, s vánočním stromkem a světly v oknech, ale jejich svátky si stále nesou něco ze starého rytmu zimního severu – klid, respekt k přírodě, rodině a zvířatům, která jim dávají obživu. Z původního pohanského i křesťanského vrstvení zůstává zvláštní směs víry, úcty a příběhů – z nichž mnohé se v jiných částech Evropy dávno vytratily.

Jak slaví Vánoce Kvenové? S chlebem a v sauně.

Vedle Sámů žije v Norsku i několik menších etnických skupin, které si uchovaly vlastní kulturu a část svých svátků slaví trochu jinak. Nejpočetnější jsou Kvenové, potomci finských přistěhovalců, kteří se usadili v severních oblastech Tromso a Finnmarku už v 18. století. Jejich advent bývá spojený se saunováním, kterému se dává obzvlášť velký význam, a s pečením chleba ve velkých pecích – pec byla středem domu a v zimě se kolem ní odehrávala většina života. Kvenové udržují i tradiční „předvánoční den chleba“, kdy se peklo hned několik druhů – od obyčejného žitného po sladší sváteční bochníky. O Štědrém dnu bývalo zvykem dát na stůl i misku ovesné kaše pro „domácího ducha“, který podle pověry hlídá dům.



Dnes se jejich počet odhaduje na zhruba 10–15 tisíc, i když přesná čísla se liší, protože mnoho Kvenů se kulturně asimilovalo s norskou většinou. Jsou specifičtí tím, že si udrželi svůj jazyk – kvenštinu, která je příbuzná finštině. Kvenové jsou známí svou schopností propojit finské kulturní dědictví s norskou společností tak, že vzniká unikátní směs tradic, která se liší od mainstreamového norského folkloru. V kuchyni to znamená například pečení tradičního žitného chleba, tzv. rieska, který je plochý a tmavý, často s nádechem sladkosti, a zároveň přípravu pokrmů typických pro norské severní regiony, jako je rybí polévka nebo maso ze soba.