Jak bydlí Norové a proč jsou jejich domy barevné?

Je to příběh o tom, že příroda dává všechno, co potřebujete, pokud jí rozumíte a respektujete ji — a že věci postavené pořádně jednou vydrží klidně staletí. Hlavním materiálem je pro Nory dřevo.

Dřevo jako norské zlato

Odpověď na otázku, z čeho Norové tradičně stavějí, je jednoduchá: ze dřeva, a to už tisíc let. Celých 75 % norského území pokrývají lesy, takže dřevo bylo odjakživa nejdostupnějším a nejlogičtějším stavebním materiálem, jaký měli k dispozici. Norsko se dodnes považuje za jednu z kolébek takzvaného roubeného stavitelství, technicky zvaného laftverk — jde o způsob stavby, při kterém se masivní dřevěné trámy skládají na sebe a spojují na rohách klínovým zámkem, bez jediného hřebu. Tahle technika dává stavbě neuvěřitelnou pevnost a zároveň přirozené izolační vlastnosti, protože spoje jsou téměř neprodyšné.

Ochrana dřeva před vlhkým a drsným severským počasím měla tradičně dvě cesty. První byla technika opalování ohněm, kdy se povrch dřeva záměrně zuhelnatí, čímž se stane odolnějším vůči vlhkosti, hnilobě i škůdcům. V celé Skandinávii se používal paralelně už od dob Vikingů. Druhou cestou byly nátěry z toho, co bylo po ruce — a tady se dostáváme k jedné z nejzajímavějších částí celého příběhu.

Barva domu jako čitelný kód bohatství

Pokud jste někdy viděli fotografie norských vesnic s pestrobarevnými dřevěnými domky, možná jste si říkali, že jde jen o estetickou libůstku. Realita je ale mnohem praktičtější a zajímavější. Barva domu totiž tradičně nebyla otázka vkusu, ale čitelný signál o tom, k čemu dům sloužil a jak bohatý byl jeho majitel.

Nejběžnější a nejlevnější byla červená barva, která se vyráběla z odpadní suroviny z měděných dolů smíchané s rybím olejem a někdy i krví. Tahle kombinace nebyla jen levná náhražka — díky obsahu mědi, limonitu a zinku měla skvělé konzervační a impregnační účinky, takže dřevo skutečně chránila před vlhkostí a hnilobou. Červenou se proto natíraly hlavně zemědělské stavby, seníky a rybářské chatky zvané rorbu, tedy budovy praktického, ne reprezentativního určení.

Žlutá nebo okrová barva, taky vyráběná z rybího oleje, byla o něco dražší, a proto patřila zámožnějším statkářům. Signalizovala, že jde o stavení se stálými obyvateli, ne jen o přechodné útočiště pro sezónní rybáře. A úplně nejdražší byla bílá barva, která symbolizovala skutečné bohatství — natíraly se jí obytné domy a panská stavení. Bílá barva měla navíc praktický bonus: byla nejlépe vidět z moře, které bylo po staletí hlavní dopravní tepnou. Proto se u některých domů setkáte s malým paradoxem — přední strana směrem k moři, kterou viděli kolemjedoucí lodě, byla natřená bílou, zatímco zadní strana, kterou nikdo neviděl, byla natřená levnější červenou. Norská hospodárnost v čisté praktické podobě.

Jak se vařila barva z rybího oleje?

Klasická skandinávská "vařená barva" (slamfärg) se dělá tak, že se pigment (okr, nebo odpad ze železa/mědi) smíchá s vodou, žitnou nebo pšeničnou moukou a syrovým lněným olejem, uvaří se do hladké hmoty a nanese na dřevo. Mouka funguje jako pojivo, olej dodává vodoodpudivost a pigment ochranu proti UV záření a plísni. Rybí (tresčí jaterní) olej se v této roli objevoval jako alternativa nebo doplněk ke lněnému oleji, hlavně u žluté varianty, ne jako univerzální složka všech barev.

Jsou Norové větší chataři než my?

Kromě barev a materiálů skrývá norská tradiční architektura ještě pár detailů, které málokdo zná.

V Norsku dnes existuje zhruba 500 000 dřevěných chat na 5,5 milionu obyvatel, tedy přibližně jedna chata na každých jedenáct lidí. Velká část z nich je záměrně bez elektřiny a tekoucí vody — ne z chudoby, ale jako vědomá volba, protože jednoduchost je považovaná za součást zážitku. K některým chatám navíc nevede žádná přístupová cesta, takže se k nim dostanete jen na lyžích, pěšky nebo na sněžném skútru, a to i v případě, že tam chcete jet na běžný víkendový výlet.

Střechy tradičních norských domů bývaly kryté březovou kůrou a rašelinou v technice zvané torvtak, a tahle metoda se běžně používala až do 18. století, přičemž samotná březová kůra jako střešní materiál se prodávala ještě ve 30. letech 20. století. Dnes se travní a mechové střechy vracejí i na moderní chaty, protože jejich izolační vlastnosti jsou pořád stejně dobré jako před staletími — v létě dům chladí, v zimě ho zahřívají, a sněhová pokrývka na nich díky struktuře trávy paradoxně neklouže.

Zajímavým a trochu překvapivým detailem je i to, že v tradičních norských chatách bývají celé koupelny čistě dřevěné — kromě záchodové mísy a umyvadla je z dřeva naprosto všechno, včetně sprchového koutu. Vyžaduje to speciální ošetření dřeva, ale ukazuje to, jak silně je dřevo v norské stavební kultuře zakořeněné jako univerzální materiál, ne jen jako konstrukční prvek.

Staré roubené stavby a zejména sloupové kostely, norsky stavkirke, jsou navíc zdobené takzvaným dračím stylem — vikinskými motivy draků, propletených rostlin a příšer ze severských ság. Nejstarší z těchto kostelů pocházejí z 11. až 14. století, což z nich dělá nejstarší dochované dřevěné kostely v celé Evropě, starší než řada gotických katedrál. Jeden z nich, kostel v Urnesu na svahu nad Sognefjordem, je dokonce zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Nejzajímavější na těchto kostelích je, že vikinské pohanské motivy na nich přežily i nástup křesťanství — na stejné stavbě tak často najdete vyřezávaného draka vedle křesťanského kříže, jako fyzický důkaz toho, jak se ve Skandinávii staré a nové náboženství postupně prolínaly, místo aby se jedno úplně vytlačilo druhým.

Obešli byste se bez záclon?

Norové bydlí uvnitř podstatně jinak, než by čekal běžný Čech. Nejvíc to je vidět na zacházení se světlem. Norské byty a domy prakticky nemají závěsy ani záclony, protože si nadevše cení přirozeného světla a otevřenosti; místo zatemnění oken sázejí na obrovské množství svítících lampiček, svíček a teplého osvětlení rozmístěného po celém interiéru. Důvod je čistě praktický, ne estetický: na podzim se dny tak dramaticky zkrátí, že rozsvícená světla v oknech nahrazují chybějící sluneční svit — a naopak v létě, kdy slunce prakticky nezapadá, jsou paradoxně těžké závěsy nezbytné jen tehdy, když si chce člověk jít v jednu v noci klidně spát, jinak zůstávají okna bez zakrytí celoročně. Interiér je navíc typicky jednoduchý, funkční a bez honosnosti.

I dobře situovaní Norové bydlí v domech, které se velikostí ani vzhledem nijak zvlášť neliší od běžné výstavby, protože ukazovat bohatství přes nábytek nebo velikost bytu se v norské kultuře nepovažuje za vkusné.